pondělí 28. června 2010

Moje maličká šalvějka

Tak konečně dorazila moje maličká šalvějka divotvorná až z dalekého Mexika... No to Vám bylo vítání po tak dlouhé cestě. Cestu přežila v pořádku, takže jsem se pustila do přesazování z ampulky s agarem do jejího prvního přechodného domova - zavařovací sklenice. S přesazováním jsme měli trochu problém, takže jsme si spolu vyhrály, ale nakonec to zvládly. Teď už si v ní lebedí (respektive se v ní paří) na parapetu...

Mít najednou doma něco tak dlouze očekávaného a tajemného (nebudu zde rozebírat její psychedelické účinky), úplně Vás to dojme. Takže si tak sedím nad knihou a najednou se přistihnu, jak k ní promlouvám a naslouchám jejím symboly prostoupeným odpovědím. Taky jsem na ni začla šišlat... "Ťuťu ňuňu... takové malické lístecky..." ... dobrá, už alespoň chápu matky šišlající na své potomstvo. No jo... ale já ji začala i pouštět hudbu. Mohu konstatovat, že má široký hudební vkus. Začali jsme zlehka moravskými lidovkami a pomaličku polehoučku se dopracováváme až k techstepu (jo, ten má na svědomí Daffy s Ondrou :o). Myslím, že jsem jí tím kápla do noty... Tak uvidíme, čím jí ještě rozšířím vkus. Taky jsem své maličké začala předčítat básně... Hlavně J. H. Krchovského. Ale jen ty roztomiloučké... Ne, opravdu. Opravdu umí psát i roztomile! Třeba tahle:

Máš hezké kalhotky, - k Vánocům od mámy?
ta vůně Azuru málem až omámí
Moc pěkné kalhotky! Co guma? Neřeže?
myslím, že raději zamknu ty dveře, že...
Hlaďoučké kalhotky... - Hedvábí? Mušelín?
Půjč mi je na chvilku, jak by mi slušely?

Tak to vypadá, že z mé šalvějky bude pěkná potvůrka, když vyrůstá v takovém prostředí. Už teď mne svádí svými lístky... Hm...

A co Vy? Co pěstujete Vy? Jaký hudební vkus má Vaše rostlinstvo? A taky se jimi necháváte svádět?

pátek 26. března 2010

V hlubině

Zase jedním očkem koukám na přiblblý film o žralocích. No znáte to, béčková třída filmů o velkých bílých žralocích pojídajících turisty. Ale já jim něco nemohu upřít... vždycky na takové filmy se zájmem hledím. Kašlu na idiotský děj, hezké chlapy a holky v bikinách! Mám tam svou mořskou nestvůru...

Všechno samozřejmě odstartoval film Čelisti. Pam, pam, pam, pam, pam pam pam pam... (monotónně zrychlující se tempo) Od té doby začala má fascinace žraloky a oceánem obecně.
Od onoho filmu se dlouhé minuty rozhlížím po vodní hladině, než tam vlezu (já naivka, žraloci útočí z hloubky - proto je právě velký bílý žralok bílý jen na břiše, když pluje pod Vámi, není vidět). Ale i tak se rozhlížím. A pak jsou tady ty pocity když už v moři plavu... Představa stovky metrů pode mnou mne nesmírným způsobem děsí. Ta hlubina...

A teď psychologicky... Co je znamená oceán? Proč nás tolik děsí a fascinuje zároveň? Pro mne osobně představuje plavání v oceánu nesmírnou svobodu. Ale současně se cítím tak malá, tak nicotná a bezvýznamná. Když jsem v něm, tak ve mne všechno kříčí: "Pojď, pojď... vem si mne!" Ten pocit, když se mné osobní nevědomí rozpouští v tom kolektivním! Neznám lepší slova, jak to popsat. Mé ego se pomalu, pomaloučky tříští na kousky (nebo je spíš rozmáčeno). Nedá se to vydržet, musím ke břehu, musím ven. Je to útěk, ale spásný.

Co všechno se skrývá v hlubinách? Před čím vším zavíráme oči? Z čeho máme strach? Mám-li odpovědět upřímně, tak já jej mám ze sebe samotné. Z toho, co tam někde hlubinách (mořských i duševních) ohrožuje mou stabilitu ve vnějším světě. A vězte, že i bez těch hlubin se cítím dost nejistě... Na druhou stranu, mé vzrušení z plavání na širém moři nezná mezí. Je v tom určitá přitažlivost. Touha jít hlouběji, objevovat své hranice... Nechat se alespoň na chvíli unášet a zaplavovat nevědomím...

Jak hluboko jste schopni jít Vy? Taky zažíváte to vzrušení z hlubin?

Nico a Psyché

Zažili jste někdy pocit, který by se dal nazvat rozdvojenou osobností? Vtíravý pocit, že ve Vašem těle není jen jedna duše (osobnost, nazvěte si to jak chcete)? Jako by jste byli dva/dvě a nikoli jen jeden.

V několika posledních měsících něco podobného prožívám dosti znatelně... To něco jsem cítila už dříve, v řádu několika posledních let, ale teprve poslední doba mi dává prostor tohle všechno reflektovat. A s tím přichází i uvědomění si sebe sama. Takže na co jsem přišla?!

Dovolte, abych Vám představila Nico a Psyché. Začneme u Nico (je to poměrně narcistická osobnost, takže chápete)... Nico se začala stylizovat před mnoha lety a velmi záhy získala převahu. Jak ji popsat? Je velmi krásná a křehká. Projevuje se elegancí, vtipem, nadhledem, jakýmsi bohémstvím a citem. Je poměrně extravertní a přitažlivá. Miluje dobrou společnost a ráda se baví. Nico se raduje ze života, užívá si každé chvíle. Umí být i smutná, ale ve smutku se neutápí. Tak nějak s ní trávím více času. Více ji rozumím, jejím náladám, jejím prožitkům. Čas s ní plyne rychle a ačkoli ne vždy beztarostně, tak velmi inspirativně. Cítím, že je to Psyché, kdo ji inspiruje. Psyché je na druhou stranu uzavřená do sebe, meditativní bytost. Jeví se krásnou, ale ne jako Nico, je to spíš děsivá krása před kterou se nelze schovat. Ráda se hádá, diskutuje, je v ní takové to nadšení všedních dní, ale i hluboký smutek. Často pláče a neví proč. Schovává se a zná ji jen málokdo, ačkoli se s ní každý, kdo se mnou kdy více mluvil, setkal. Často mi dělá starosti, protože sílu bere odněkud zevnitř, stará se o vnitřní oheň... mám pocit, že jej často dusí, než aby o něj pečovala. Uvnitř je ale neskutečně silná, věčně se peroucí. Neumí prohrávat. Nevzdává se. Její nezkrotnost mne dojímá a euforizuje zároveň!

Holky moje dvě... Co s Vámi?! Nico staví na Psyché a její síle a nezdolnosti. Nico zase Psyché propůjčuje jistou lehkovážnost. Neumím si představit, že by byla jedna bez druhé. Že bych byla jednou bez druhé! Obě mi dávájí autentičnost, zajišťují harmonii, kterou stále hledám a snažím se vnímat...

A jak to máte Vy? Kolik Vás je? Odkud čerpáte životní sílu a za kým se schováváte? Nezajímá mne, jestli je příběh, který mi vyprávíte pravdivý. Chci vědět, jestli dokážete zklamat ostatní, abyste mohli zůstat pravdiví sami k sobě: jestli snesete obvinění ze zrady a nezradíte svou vlastní duši...