Cestou meditace

Je to dnes týden, co jsem se vydala cestou meditace.Vydala... to je trochu silné slovo, zakusila je asi mnohem vhodnější.

Dlouho jsem o meditaci přemýšlela, ale nenecházela odvahu a odhodlání se do ní skutečně ponořit a prožívat ji každý den. Má vůle selhávala pravidelně, většinou už při druhém dni. A to člověku moc nepřidá. Nicméně změny v mém životě mne dohnaly na cestu, abych se rozhodla, jak dál...  Věděla jsem dlouho, že chci něco změnit a začínala jsem tušit i jak...

Inspirace přišla poměrně záhy v podobně jedné slečny, jež psala do diskuzního fóra, jak se učí meditovat. Popisovala své začátky i první úspěchy. A mne to nadchlo! Chtěla jsem to všechno sdílet s ní! (Ač ji vůbec neznám, přišla mi v určitou chvíli blízká.) Ale to asi k meditaci patří... pocítit blízkost toho druhého.

Medituji dvakrát denně po dvaceti minutách. Je to vyčerpávající upínat se celou svou bytotí k jediné myšlence, kterou je monotóně se opakující se mantra "ajam". Sklouzne-li má mysl k něčemu jinému, pokorně a se zase vrátím k mantře. V praxi to vypadá asi takhle: "Ajam, ajam, ajam... kurva, kdo to po ránu pouští tak nahlas hudbu?!... ajam, ajam... jak dlouho ještě?... ajam, ajam". No jen si to zkuste, uvidíte sami! Chvílemi jsem si připadala jako ta kreslená Kunf-fu Panda, která se marně pokoušela stál bojovým mistrem. Ale té pandě se to podařilo, tak snad mohu i já doufat...

Napsala bych Vám i něco více, ale jak tak koukám na hodiny, je čas zase na chvíli zavřít oči a na chvíli se pokusit "opustit" tělo. Zrelaxovat, připravit se ke snění... a snad se i posunout někam jinam. Neříkám, že dál, ale jinam...  Tak mi prosím, držte na mé cestě pěsti.

... A PŘESTO ŘÍCI ŽIVOTU ANO (Viktor E. Frankl)

Nietzsche: "Kdo má ve svém životě nějaké proč, tak snese i každé jak." (s. 73) 
Odkazuje na "proč" jejich života, na jejich životní cíl. A tím dosahuje toho, že vnitřně zoceleni dovedli čelit i onomu hrůznému "jak" přítomné situace.

Naprosto nezáleží na tom, co my očekáváme od života, jako spíš na tom, co život očekává od nás. (s. 74)
My jsme dotazováni a svými činy dáváme odpovědi.


Nikdy nelze udat smysl lidského života všeobecně. Život je vždy zcela konkrétní a tak jsou i požadavky, které na nás klade život vždy zcela konkrétní. Žádný člověk ani osud není srovnatelný s jiným. (s. 74)

Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tom utrpení vidět úkol, svůj specifický úkol. Nikdo mu jej nemůže odejmout a nikdo jiný jej nemůže za něj protrpět. Osudem postižený musí toto utrpení snášet, v tom totiž spočívá jedinečná možnost jedinečného výkonu. (s. 75)
Přijmout svůj osud. Není v tom pasivita, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale úcta k univerzu jako takovému. Úkol jsme dostali z nějakého důvodu, hledejme tedy jeho význam!

Smysl života v sobě ukrývá i smrt. Smrt je jeho přirozenou součástí. A proto má smysl i utrpení samo o sobě. (s. 75)
Je to právě prožité utrpení, které nás dělá lidštějšími. Ne dobrými, ne zlými, ale lidštějšími, se všemi barvami charakteru, protože právě lidskost se projevuje krásou i ohavností, světlem a temnotou, zbožností i zhýralostí.

Každý člověk se vyznačuje ojedinělostí a jedinečností a to dává každé existenci teprve smysl. (s. 77)

I minulost je jakýmsi druhem bytí. To, co jsme prožili nám už nikdo nikdy nevezme. Co se stalo v minulosti je zabezpečeno po celou věčnost! (s. 79)

Slovo "lidské" nezahrnuje jen dobro, "lidské" to je slitina dobra a zla. (s. 83)
Naučme se pojímat člověka jako bytost, ve které se sváří dobrou se zlem. Světlo s temnotou. I to patří k člověčenství. Potlačení toho temného v nás nikam nevede. Pracujme sami se sebou!





Jedna z nejpodnětnějších a zároveň nejvíce hořko-sladkých knih!  Některé věty braly dech samy o sobě. Hloubka myšlenek se nedá ani popsat. Při čtení ve váš všechno řve, chce se vám plakat, ale nakonec harmonicky splynete s autorem v posledních řádcích. A zůstane to ve vás navždy...