středa 6. dubna 2011

Všechny mé nezbytnosti

Všechny mé nezbytnosti... povětšinou maličkosti, bez kterých nemohu být a jsem na nich závislá - i tak by mohl znít nadpis, jen by to bylo příliš dlouhé. Jednou z takových nezbytnosti a přitom radostí je můj deník a plnící pero. Dobře, dobře... přinávám!... deníky a pero, protože deníků si vedu hned několik a jaksi nedokáži všechno sepsat jen do jednoho.

Tak v prvé řadě je tady můj deník poskytující prostor mým myšlenkám a pocitům, zážitkům i snům. Deník, ke kterému se neustále vracím, nalézám v něm skryté souvislosti, pláču u vzpomínek i se směji sama sobě v čase. Je to místo, kde mohu být naprosto upřímná, otevřená, naštvaná, skeptická i ironická, vážná i nevážná, místo, kde jsem naprosto autentická bez rozmýšlení. Na jeho stránkách se skrývají mé obavy a démoni, přání, analýzy mých snů, pokroků. Deník plní funkci nejlepšího přítele, kterému mohu na bedra vložit cokoli, beze strachu a hanby, bez skrytých postraních úmyslů. Ze všeho nejraději mám ten pocit ve kterém se ze mne vyplaví všechny ty nastřádané emoce. Přichází úleva, občas i eurofický pocit radost, vyprázdění. Jako by napomáhal mé vnitřní rovnováze.

Velmi si dávám záležet na formě, jakou je psán - píšu do něj plním perem Parker fuchsiové barvy, inkoust mám nejraději tyrkysový (písmena pak vypadají jako rozbouřené moře) a tmavě modrý, který se po zaschnutí zbarvuje do zelenkava (představuji si, že je to ten odstín, jímž psali surrealisté své básně). Písmo, kterému poslední léta vládnu je tiskací (psací se mi tolik nelíbí a plete se mi s ruštinou - ruštináři ví). A strašně nerada škrtám!

Dalším deníkem je můj "individuační" deník. Do něj si zapisuji své pokroky na cestě za sebou samou. Zaznamenává mou životní cestu, kterou utvářím a po které kráčím. Tohle je přesně ten typ deníku, do kterého se škrtat nebojím, do které i kreslím, zaznamenávám své pokroky v meditaci, imaginaci, tchai-ťi, pozoruji z dlouhodobého hlediska, jak na mne působí určité programy psychowalkmanu (AVS), vkládám do něj výsledky všemožný psychologických testů. Je to takový seberozvojový (coachingový) deník. Zápisy v něm nejsou tak časté (ač by být měly, ale já se polepším, vážně). Prostě mi přišlo dobrý nápad pozorovat věci, které se se mnou dějí trochu více metodicky (protože sama v sobě se občas ztrácím), potřebuji k sobě přistoupit trochu z jiného úhlu, chvíli se pozorovat, vědomě se účastnit sebe sama. To, že je to vědomě, to je na tom velmi důležité...  Vědomím myslím bdělost, sebereflexi, transgresi.

Dále mám takzvaný "debilníček" (jak říká táta)- ve formě diáře, kde si poznamenávám "kdy, co, kde".  Naprosto nezbytná součást mého studia a volné času! Bez něj jsem jako bez ruky a nemohu nikomu nic slíbit :o). Je tyrkysově zelenkavý, vázaný v kůži, která je rytá pashmínovým vzorem. Ach... kouzelné dílko!

V poslední době uvažuji, že si nějaký deník vyrobím sama, takže pokud by jste narazili na nějaký kurz či odkaz, jak na to, hoďte mi ho sem, budu moc ráda! :o)  A nebo kdyby jste jen nějaké hezké deníky kdekoli objevili, dejte vědět... tomu mému současnému už nezbývá mnoho stran. A já mám tolik postřehů a myšlenek, které musí být zapsány, aby nebyly zapomenuty!

Jak to máte s deníkovými zápisy vy? O čem píšete a proč? A píšete raději perem, tužkou nebo propiskou?

úterý 29. března 2011

Cestou meditace

Je to dnes týden, co jsem se vydala cestou meditace.Vydala... to je trochu silné slovo, zakusila je asi mnohem vhodnější.

Dlouho jsem o meditaci přemýšlela, ale nenecházela odvahu a odhodlání se do ní skutečně ponořit a prožívat ji každý den. Má vůle selhávala pravidelně, většinou už při druhém dni. A to člověku moc nepřidá. Nicméně změny v mém životě mne dohnaly na cestu, abych se rozhodla, jak dál...  Věděla jsem dlouho, že chci něco změnit a začínala jsem tušit i jak...

Inspirace přišla poměrně záhy v podobně jedné slečny, jež psala do diskuzního fóra, jak se učí meditovat. Popisovala své začátky i první úspěchy. A mne to nadchlo! Chtěla jsem to všechno sdílet s ní! (Ač ji vůbec neznám, přišla mi v určitou chvíli blízká.) Ale to asi k meditaci patří... pocítit blízkost toho druhého.

Medituji dvakrát denně po dvaceti minutách. Je to vyčerpávající upínat se celou svou bytotí k jediné myšlence, kterou je monotóně se opakující se mantra "ajam". Sklouzne-li má mysl k něčemu jinému, pokorně a se zase vrátím k mantře. V praxi to vypadá asi takhle: "Ajam, ajam, ajam... kurva, kdo to po ránu pouští tak nahlas hudbu?!... ajam, ajam... jak dlouho ještě?... ajam, ajam". No jen si to zkuste, uvidíte sami! Chvílemi jsem si připadala jako ta kreslená Kunf-fu Panda, která se marně pokoušela stál bojovým mistrem. Ale té pandě se to podařilo, tak snad mohu i já doufat...

Napsala bych Vám i něco více, ale jak tak koukám na hodiny, je čas zase na chvíli zavřít oči a na chvíli se pokusit "opustit" tělo. Zrelaxovat, připravit se ke snění... a snad se i posunout někam jinam. Neříkám, že dál, ale jinam...  Tak mi prosím, držte na mé cestě pěsti.

čtvrtek 3. března 2011

... A PŘESTO ŘÍCI ŽIVOTU ANO (Viktor E. Frankl)

Nietzsche: "Kdo má ve svém životě nějaké proč, tak snese i každé jak." (s. 73) 
Odkazuje na "proč" jejich života, na jejich životní cíl. A tím dosahuje toho, že vnitřně zoceleni dovedli čelit i onomu hrůznému "jak" přítomné situace.

Naprosto nezáleží na tom, co my očekáváme od života, jako spíš na tom, co život očekává od nás. (s. 74)
My jsme dotazováni a svými činy dáváme odpovědi.


Nikdy nelze udat smysl lidského života všeobecně. Život je vždy zcela konkrétní a tak jsou i požadavky, které na nás klade život vždy zcela konkrétní. Žádný člověk ani osud není srovnatelný s jiným. (s. 74)

Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tom utrpení vidět úkol, svůj specifický úkol. Nikdo mu jej nemůže odejmout a nikdo jiný jej nemůže za něj protrpět. Osudem postižený musí toto utrpení snášet, v tom totiž spočívá jedinečná možnost jedinečného výkonu. (s. 75)
Přijmout svůj osud. Není v tom pasivita, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale úcta k univerzu jako takovému. Úkol jsme dostali z nějakého důvodu, hledejme tedy jeho význam!

Smysl života v sobě ukrývá i smrt. Smrt je jeho přirozenou součástí. A proto má smysl i utrpení samo o sobě. (s. 75)
Je to právě prožité utrpení, které nás dělá lidštějšími. Ne dobrými, ne zlými, ale lidštějšími, se všemi barvami charakteru, protože právě lidskost se projevuje krásou i ohavností, světlem a temnotou, zbožností i zhýralostí.

Každý člověk se vyznačuje ojedinělostí a jedinečností a to dává každé existenci teprve smysl. (s. 77)

I minulost je jakýmsi druhem bytí. To, co jsme prožili nám už nikdo nikdy nevezme. Co se stalo v minulosti je zabezpečeno po celou věčnost! (s. 79)

Slovo "lidské" nezahrnuje jen dobro, "lidské" to je slitina dobra a zla. (s. 83)
Naučme se pojímat člověka jako bytost, ve které se sváří dobrou se zlem. Světlo s temnotou. I to patří k člověčenství. Potlačení toho temného v nás nikam nevede. Pracujme sami se sebou!





Jedna z nejpodnětnějších a zároveň nejvíce hořko-sladkých knih!  Některé věty braly dech samy o sobě. Hloubka myšlenek se nedá ani popsat. Při čtení ve váš všechno řve, chce se vám plakat, ale nakonec harmonicky splynete s autorem v posledních řádcích. A zůstane to ve vás navždy...

pondělí 28. června 2010

Moje maličká šalvějka

Tak konečně dorazila moje maličká šalvějka divotvorná až z dalekého Mexika... No to Vám bylo vítání po tak dlouhé cestě. Cestu přežila v pořádku, takže jsem se pustila do přesazování z ampulky s agarem do jejího prvního přechodného domova - zavařovací sklenice. S přesazováním jsme měli trochu problém, takže jsme si spolu vyhrály, ale nakonec to zvládly. Teď už si v ní lebedí (respektive se v ní paří) na parapetu...

Mít najednou doma něco tak dlouze očekávaného a tajemného (nebudu zde rozebírat její psychedelické účinky), úplně Vás to dojme. Takže si tak sedím nad knihou a najednou se přistihnu, jak k ní promlouvám a naslouchám jejím symboly prostoupeným odpovědím. Taky jsem na ni začla šišlat... "Ťuťu ňuňu... takové malické lístecky..." ... dobrá, už alespoň chápu matky šišlající na své potomstvo. No jo... ale já ji začala i pouštět hudbu. Mohu konstatovat, že má široký hudební vkus. Začali jsme zlehka moravskými lidovkami a pomaličku polehoučku se dopracováváme až k techstepu (jo, ten má na svědomí Daffy s Ondrou :o). Myslím, že jsem jí tím kápla do noty... Tak uvidíme, čím jí ještě rozšířím vkus. Taky jsem své maličké začala předčítat básně... Hlavně J. H. Krchovského. Ale jen ty roztomiloučké... Ne, opravdu. Opravdu umí psát i roztomile! Třeba tahle:

Máš hezké kalhotky, - k Vánocům od mámy?
ta vůně Azuru málem až omámí
Moc pěkné kalhotky! Co guma? Neřeže?
myslím, že raději zamknu ty dveře, že...
Hlaďoučké kalhotky... - Hedvábí? Mušelín?
Půjč mi je na chvilku, jak by mi slušely?

Tak to vypadá, že z mé šalvějky bude pěkná potvůrka, když vyrůstá v takovém prostředí. Už teď mne svádí svými lístky... Hm...

A co Vy? Co pěstujete Vy? Jaký hudební vkus má Vaše rostlinstvo? A taky se jimi necháváte svádět?

pátek 26. března 2010

V hlubině

Zase jedním očkem koukám na přiblblý film o žralocích. No znáte to, béčková třída filmů o velkých bílých žralocích pojídajících turisty. Ale já jim něco nemohu upřít... vždycky na takové filmy se zájmem hledím. Kašlu na idiotský děj, hezké chlapy a holky v bikinách! Mám tam svou mořskou nestvůru...

Všechno samozřejmě odstartoval film Čelisti. Pam, pam, pam, pam, pam pam pam pam... (monotónně zrychlující se tempo) Od té doby začala má fascinace žraloky a oceánem obecně.
Od onoho filmu se dlouhé minuty rozhlížím po vodní hladině, než tam vlezu (já naivka, žraloci útočí z hloubky - proto je právě velký bílý žralok bílý jen na břiše, když pluje pod Vámi, není vidět). Ale i tak se rozhlížím. A pak jsou tady ty pocity když už v moři plavu... Představa stovky metrů pode mnou mne nesmírným způsobem děsí. Ta hlubina...

A teď psychologicky... Co je znamená oceán? Proč nás tolik děsí a fascinuje zároveň? Pro mne osobně představuje plavání v oceánu nesmírnou svobodu. Ale současně se cítím tak malá, tak nicotná a bezvýznamná. Když jsem v něm, tak ve mne všechno kříčí: "Pojď, pojď... vem si mne!" Ten pocit, když se mné osobní nevědomí rozpouští v tom kolektivním! Neznám lepší slova, jak to popsat. Mé ego se pomalu, pomaloučky tříští na kousky (nebo je spíš rozmáčeno). Nedá se to vydržet, musím ke břehu, musím ven. Je to útěk, ale spásný.

Co všechno se skrývá v hlubinách? Před čím vším zavíráme oči? Z čeho máme strach? Mám-li odpovědět upřímně, tak já jej mám ze sebe samotné. Z toho, co tam někde hlubinách (mořských i duševních) ohrožuje mou stabilitu ve vnějším světě. A vězte, že i bez těch hlubin se cítím dost nejistě... Na druhou stranu, mé vzrušení z plavání na širém moři nezná mezí. Je v tom určitá přitažlivost. Touha jít hlouběji, objevovat své hranice... Nechat se alespoň na chvíli unášet a zaplavovat nevědomím...

Jak hluboko jste schopni jít Vy? Taky zažíváte to vzrušení z hlubin?

Nico a Psyché

Zažili jste někdy pocit, který by se dal nazvat rozdvojenou osobností? Vtíravý pocit, že ve Vašem těle není jen jedna duše (osobnost, nazvěte si to jak chcete)? Jako by jste byli dva/dvě a nikoli jen jeden.

V několika posledních měsících něco podobného prožívám dosti znatelně... To něco jsem cítila už dříve, v řádu několika posledních let, ale teprve poslední doba mi dává prostor tohle všechno reflektovat. A s tím přichází i uvědomění si sebe sama. Takže na co jsem přišla?!

Dovolte, abych Vám představila Nico a Psyché. Začneme u Nico (je to poměrně narcistická osobnost, takže chápete)... Nico se začala stylizovat před mnoha lety a velmi záhy získala převahu. Jak ji popsat? Je velmi krásná a křehká. Projevuje se elegancí, vtipem, nadhledem, jakýmsi bohémstvím a citem. Je poměrně extravertní a přitažlivá. Miluje dobrou společnost a ráda se baví. Nico se raduje ze života, užívá si každé chvíle. Umí být i smutná, ale ve smutku se neutápí. Tak nějak s ní trávím více času. Více ji rozumím, jejím náladám, jejím prožitkům. Čas s ní plyne rychle a ačkoli ne vždy beztarostně, tak velmi inspirativně. Cítím, že je to Psyché, kdo ji inspiruje. Psyché je na druhou stranu uzavřená do sebe, meditativní bytost. Jeví se krásnou, ale ne jako Nico, je to spíš děsivá krása před kterou se nelze schovat. Ráda se hádá, diskutuje, je v ní takové to nadšení všedních dní, ale i hluboký smutek. Často pláče a neví proč. Schovává se a zná ji jen málokdo, ačkoli se s ní každý, kdo se mnou kdy více mluvil, setkal. Často mi dělá starosti, protože sílu bere odněkud zevnitř, stará se o vnitřní oheň... mám pocit, že jej často dusí, než aby o něj pečovala. Uvnitř je ale neskutečně silná, věčně se peroucí. Neumí prohrávat. Nevzdává se. Její nezkrotnost mne dojímá a euforizuje zároveň!

Holky moje dvě... Co s Vámi?! Nico staví na Psyché a její síle a nezdolnosti. Nico zase Psyché propůjčuje jistou lehkovážnost. Neumím si představit, že by byla jedna bez druhé. Že bych byla jednou bez druhé! Obě mi dávájí autentičnost, zajišťují harmonii, kterou stále hledám a snažím se vnímat...

A jak to máte Vy? Kolik Vás je? Odkud čerpáte životní sílu a za kým se schováváte? Nezajímá mne, jestli je příběh, který mi vyprávíte pravdivý. Chci vědět, jestli dokážete zklamat ostatní, abyste mohli zůstat pravdiví sami k sobě: jestli snesete obvinění ze zrady a nezradíte svou vlastní duši...