středa 6. dubna 2011

Všechny mé nezbytnosti

Všechny mé nezbytnosti... povětšinou maličkosti, bez kterých nemohu být a jsem na nich závislá - i tak by mohl znít nadpis, jen by to bylo příliš dlouhé. Jednou z takových nezbytnosti a přitom radostí je můj deník a plnící pero. Dobře, dobře... přinávám!... deníky a pero, protože deníků si vedu hned několik a jaksi nedokáži všechno sepsat jen do jednoho.

Tak v prvé řadě je tady můj deník poskytující prostor mým myšlenkám a pocitům, zážitkům i snům. Deník, ke kterému se neustále vracím, nalézám v něm skryté souvislosti, pláču u vzpomínek i se směji sama sobě v čase. Je to místo, kde mohu být naprosto upřímná, otevřená, naštvaná, skeptická i ironická, vážná i nevážná, místo, kde jsem naprosto autentická bez rozmýšlení. Na jeho stránkách se skrývají mé obavy a démoni, přání, analýzy mých snů, pokroků. Deník plní funkci nejlepšího přítele, kterému mohu na bedra vložit cokoli, beze strachu a hanby, bez skrytých postraních úmyslů. Ze všeho nejraději mám ten pocit ve kterém se ze mne vyplaví všechny ty nastřádané emoce. Přichází úleva, občas i eurofický pocit radost, vyprázdění. Jako by napomáhal mé vnitřní rovnováze.

Velmi si dávám záležet na formě, jakou je psán - píšu do něj plním perem Parker fuchsiové barvy, inkoust mám nejraději tyrkysový (písmena pak vypadají jako rozbouřené moře) a tmavě modrý, který se po zaschnutí zbarvuje do zelenkava (představuji si, že je to ten odstín, jímž psali surrealisté své básně). Písmo, kterému poslední léta vládnu je tiskací (psací se mi tolik nelíbí a plete se mi s ruštinou - ruštináři ví). A strašně nerada škrtám!

Dalším deníkem je můj "individuační" deník. Do něj si zapisuji své pokroky na cestě za sebou samou. Zaznamenává mou životní cestu, kterou utvářím a po které kráčím. Tohle je přesně ten typ deníku, do kterého se škrtat nebojím, do které i kreslím, zaznamenávám své pokroky v meditaci, imaginaci, tchai-ťi, pozoruji z dlouhodobého hlediska, jak na mne působí určité programy psychowalkmanu (AVS), vkládám do něj výsledky všemožný psychologických testů. Je to takový seberozvojový (coachingový) deník. Zápisy v něm nejsou tak časté (ač by být měly, ale já se polepším, vážně). Prostě mi přišlo dobrý nápad pozorovat věci, které se se mnou dějí trochu více metodicky (protože sama v sobě se občas ztrácím), potřebuji k sobě přistoupit trochu z jiného úhlu, chvíli se pozorovat, vědomě se účastnit sebe sama. To, že je to vědomě, to je na tom velmi důležité...  Vědomím myslím bdělost, sebereflexi, transgresi.

Dále mám takzvaný "debilníček" (jak říká táta)- ve formě diáře, kde si poznamenávám "kdy, co, kde".  Naprosto nezbytná součást mého studia a volné času! Bez něj jsem jako bez ruky a nemohu nikomu nic slíbit :o). Je tyrkysově zelenkavý, vázaný v kůži, která je rytá pashmínovým vzorem. Ach... kouzelné dílko!

V poslední době uvažuji, že si nějaký deník vyrobím sama, takže pokud by jste narazili na nějaký kurz či odkaz, jak na to, hoďte mi ho sem, budu moc ráda! :o)  A nebo kdyby jste jen nějaké hezké deníky kdekoli objevili, dejte vědět... tomu mému současnému už nezbývá mnoho stran. A já mám tolik postřehů a myšlenek, které musí být zapsány, aby nebyly zapomenuty!

Jak to máte s deníkovými zápisy vy? O čem píšete a proč? A píšete raději perem, tužkou nebo propiskou?

úterý 29. března 2011

Cestou meditace

Je to dnes týden, co jsem se vydala cestou meditace.Vydala... to je trochu silné slovo, zakusila je asi mnohem vhodnější.

Dlouho jsem o meditaci přemýšlela, ale nenecházela odvahu a odhodlání se do ní skutečně ponořit a prožívat ji každý den. Má vůle selhávala pravidelně, většinou už při druhém dni. A to člověku moc nepřidá. Nicméně změny v mém životě mne dohnaly na cestu, abych se rozhodla, jak dál...  Věděla jsem dlouho, že chci něco změnit a začínala jsem tušit i jak...

Inspirace přišla poměrně záhy v podobně jedné slečny, jež psala do diskuzního fóra, jak se učí meditovat. Popisovala své začátky i první úspěchy. A mne to nadchlo! Chtěla jsem to všechno sdílet s ní! (Ač ji vůbec neznám, přišla mi v určitou chvíli blízká.) Ale to asi k meditaci patří... pocítit blízkost toho druhého.

Medituji dvakrát denně po dvaceti minutách. Je to vyčerpávající upínat se celou svou bytotí k jediné myšlence, kterou je monotóně se opakující se mantra "ajam". Sklouzne-li má mysl k něčemu jinému, pokorně a se zase vrátím k mantře. V praxi to vypadá asi takhle: "Ajam, ajam, ajam... kurva, kdo to po ránu pouští tak nahlas hudbu?!... ajam, ajam... jak dlouho ještě?... ajam, ajam". No jen si to zkuste, uvidíte sami! Chvílemi jsem si připadala jako ta kreslená Kunf-fu Panda, která se marně pokoušela stál bojovým mistrem. Ale té pandě se to podařilo, tak snad mohu i já doufat...

Napsala bych Vám i něco více, ale jak tak koukám na hodiny, je čas zase na chvíli zavřít oči a na chvíli se pokusit "opustit" tělo. Zrelaxovat, připravit se ke snění... a snad se i posunout někam jinam. Neříkám, že dál, ale jinam...  Tak mi prosím, držte na mé cestě pěsti.

čtvrtek 3. března 2011

... A PŘESTO ŘÍCI ŽIVOTU ANO (Viktor E. Frankl)

Nietzsche: "Kdo má ve svém životě nějaké proč, tak snese i každé jak." (s. 73) 
Odkazuje na "proč" jejich života, na jejich životní cíl. A tím dosahuje toho, že vnitřně zoceleni dovedli čelit i onomu hrůznému "jak" přítomné situace.

Naprosto nezáleží na tom, co my očekáváme od života, jako spíš na tom, co život očekává od nás. (s. 74)
My jsme dotazováni a svými činy dáváme odpovědi.


Nikdy nelze udat smysl lidského života všeobecně. Život je vždy zcela konkrétní a tak jsou i požadavky, které na nás klade život vždy zcela konkrétní. Žádný člověk ani osud není srovnatelný s jiným. (s. 74)

Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tom utrpení vidět úkol, svůj specifický úkol. Nikdo mu jej nemůže odejmout a nikdo jiný jej nemůže za něj protrpět. Osudem postižený musí toto utrpení snášet, v tom totiž spočívá jedinečná možnost jedinečného výkonu. (s. 75)
Přijmout svůj osud. Není v tom pasivita, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale úcta k univerzu jako takovému. Úkol jsme dostali z nějakého důvodu, hledejme tedy jeho význam!

Smysl života v sobě ukrývá i smrt. Smrt je jeho přirozenou součástí. A proto má smysl i utrpení samo o sobě. (s. 75)
Je to právě prožité utrpení, které nás dělá lidštějšími. Ne dobrými, ne zlými, ale lidštějšími, se všemi barvami charakteru, protože právě lidskost se projevuje krásou i ohavností, světlem a temnotou, zbožností i zhýralostí.

Každý člověk se vyznačuje ojedinělostí a jedinečností a to dává každé existenci teprve smysl. (s. 77)

I minulost je jakýmsi druhem bytí. To, co jsme prožili nám už nikdo nikdy nevezme. Co se stalo v minulosti je zabezpečeno po celou věčnost! (s. 79)

Slovo "lidské" nezahrnuje jen dobro, "lidské" to je slitina dobra a zla. (s. 83)
Naučme se pojímat člověka jako bytost, ve které se sváří dobrou se zlem. Světlo s temnotou. I to patří k člověčenství. Potlačení toho temného v nás nikam nevede. Pracujme sami se sebou!





Jedna z nejpodnětnějších a zároveň nejvíce hořko-sladkých knih!  Některé věty braly dech samy o sobě. Hloubka myšlenek se nedá ani popsat. Při čtení ve váš všechno řve, chce se vám plakat, ale nakonec harmonicky splynete s autorem v posledních řádcích. A zůstane to ve vás navždy...