V hlubině

Zase jedním očkem koukám na přiblblý film o žralocích. No znáte to, béčková třída filmů o velkých bílých žralocích pojídajících turisty. Ale já jim něco nemohu upřít... vždycky na takové filmy se zájmem hledím. Kašlu na idiotský děj, hezké chlapy a holky v bikinách! Mám tam svou mořskou nestvůru...

Všechno samozřejmě odstartoval film Čelisti. Pam, pam, pam, pam, pam pam pam pam... (monotónně zrychlující se tempo) Od té doby začala má fascinace žraloky a oceánem obecně.
Od onoho filmu se dlouhé minuty rozhlížím po vodní hladině, než tam vlezu (já naivka, žraloci útočí z hloubky - proto je právě velký bílý žralok bílý jen na břiše, když pluje pod Vámi, není vidět). Ale i tak se rozhlížím. A pak jsou tady ty pocity když už v moři plavu... Představa stovky metrů pode mnou mne nesmírným způsobem děsí. Ta hlubina...

A teď psychologicky... Co je znamená oceán? Proč nás tolik děsí a fascinuje zároveň? Pro mne osobně představuje plavání v oceánu nesmírnou svobodu. Ale současně se cítím tak malá, tak nicotná a bezvýznamná. Když jsem v něm, tak ve mne všechno kříčí: "Pojď, pojď... vem si mne!" Ten pocit, když se mné osobní nevědomí rozpouští v tom kolektivním! Neznám lepší slova, jak to popsat. Mé ego se pomalu, pomaloučky tříští na kousky (nebo je spíš rozmáčeno). Nedá se to vydržet, musím ke břehu, musím ven. Je to útěk, ale spásný.

Co všechno se skrývá v hlubinách? Před čím vším zavíráme oči? Z čeho máme strach? Mám-li odpovědět upřímně, tak já jej mám ze sebe samotné. Z toho, co tam někde hlubinách (mořských i duševních) ohrožuje mou stabilitu ve vnějším světě. A vězte, že i bez těch hlubin se cítím dost nejistě... Na druhou stranu, mé vzrušení z plavání na širém moři nezná mezí. Je v tom určitá přitažlivost. Touha jít hlouběji, objevovat své hranice... Nechat se alespoň na chvíli unášet a zaplavovat nevědomím...

Jak hluboko jste schopni jít Vy? Taky zažíváte to vzrušení z hlubin?