... A PŘESTO ŘÍCI ŽIVOTU ANO (Viktor E. Frankl)

Nietzsche: "Kdo má ve svém životě nějaké proč, tak snese i každé jak." (s. 73) 
Odkazuje na "proč" jejich života, na jejich životní cíl. A tím dosahuje toho, že vnitřně zoceleni dovedli čelit i onomu hrůznému "jak" přítomné situace.

Naprosto nezáleží na tom, co my očekáváme od života, jako spíš na tom, co život očekává od nás. (s. 74)
My jsme dotazováni a svými činy dáváme odpovědi.


Nikdy nelze udat smysl lidského života všeobecně. Život je vždy zcela konkrétní a tak jsou i požadavky, které na nás klade život vždy zcela konkrétní. Žádný člověk ani osud není srovnatelný s jiným. (s. 74)

Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tom utrpení vidět úkol, svůj specifický úkol. Nikdo mu jej nemůže odejmout a nikdo jiný jej nemůže za něj protrpět. Osudem postižený musí toto utrpení snášet, v tom totiž spočívá jedinečná možnost jedinečného výkonu. (s. 75)
Přijmout svůj osud. Není v tom pasivita, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale úcta k univerzu jako takovému. Úkol jsme dostali z nějakého důvodu, hledejme tedy jeho význam!

Smysl života v sobě ukrývá i smrt. Smrt je jeho přirozenou součástí. A proto má smysl i utrpení samo o sobě. (s. 75)
Je to právě prožité utrpení, které nás dělá lidštějšími. Ne dobrými, ne zlými, ale lidštějšími, se všemi barvami charakteru, protože právě lidskost se projevuje krásou i ohavností, světlem a temnotou, zbožností i zhýralostí.

Každý člověk se vyznačuje ojedinělostí a jedinečností a to dává každé existenci teprve smysl. (s. 77)

I minulost je jakýmsi druhem bytí. To, co jsme prožili nám už nikdo nikdy nevezme. Co se stalo v minulosti je zabezpečeno po celou věčnost! (s. 79)

Slovo "lidské" nezahrnuje jen dobro, "lidské" to je slitina dobra a zla. (s. 83)
Naučme se pojímat člověka jako bytost, ve které se sváří dobrou se zlem. Světlo s temnotou. I to patří k člověčenství. Potlačení toho temného v nás nikam nevede. Pracujme sami se sebou!





Jedna z nejpodnětnějších a zároveň nejvíce hořko-sladkých knih!  Některé věty braly dech samy o sobě. Hloubka myšlenek se nedá ani popsat. Při čtení ve váš všechno řve, chce se vám plakat, ale nakonec harmonicky splynete s autorem v posledních řádcích. A zůstane to ve vás navždy...