Cestou meditace

Je to dnes týden, co jsem se vydala cestou meditace.Vydala... to je trochu silné slovo, zakusila je asi mnohem vhodnější.

Dlouho jsem o meditaci přemýšlela, ale nenecházela odvahu a odhodlání se do ní skutečně ponořit a prožívat ji každý den. Má vůle selhávala pravidelně, většinou už při druhém dni. A to člověku moc nepřidá. Nicméně změny v mém životě mne dohnaly na cestu, abych se rozhodla, jak dál...  Věděla jsem dlouho, že chci něco změnit a začínala jsem tušit i jak...

Inspirace přišla poměrně záhy v podobně jedné slečny, jež psala do diskuzního fóra, jak se učí meditovat. Popisovala své začátky i první úspěchy. A mne to nadchlo! Chtěla jsem to všechno sdílet s ní! (Ač ji vůbec neznám, přišla mi v určitou chvíli blízká.) Ale to asi k meditaci patří... pocítit blízkost toho druhého.

Medituji dvakrát denně po dvaceti minutách. Je to vyčerpávající upínat se celou svou bytotí k jediné myšlence, kterou je monotóně se opakující se mantra "ajam". Sklouzne-li má mysl k něčemu jinému, pokorně a se zase vrátím k mantře. V praxi to vypadá asi takhle: "Ajam, ajam, ajam... kurva, kdo to po ránu pouští tak nahlas hudbu?!... ajam, ajam... jak dlouho ještě?... ajam, ajam". No jen si to zkuste, uvidíte sami! Chvílemi jsem si připadala jako ta kreslená Kunf-fu Panda, která se marně pokoušela stál bojovým mistrem. Ale té pandě se to podařilo, tak snad mohu i já doufat...

Napsala bych Vám i něco více, ale jak tak koukám na hodiny, je čas zase na chvíli zavřít oči a na chvíli se pokusit "opustit" tělo. Zrelaxovat, připravit se ke snění... a snad se i posunout někam jinam. Neříkám, že dál, ale jinam...  Tak mi prosím, držte na mé cestě pěsti.